Vyvracení
V této části si osvětlíme, co v debatě znamená vyvracení a rehabilitace, protože obojí jsou naprosto základní debatní dovedností – bez nich si ve světě soutěžní debaty neškrtnete.
O co tedy jde? Podívejme se na následující příklad rozhovoru:
B: “No to teda nejsou, kočky jsou nejlepší – jsou hezčí a umí se o sebe lépe postarat.”
V první fázi vidíme tvrzení, na které osoba B reaguje právě vyvracením – vezme jej tedy a snaží se ukázat, že není pravdivé. Všimněte si, že vyvracení probíhá taky formou argumentu (viz kapitola o argumentaci) – nejprve uvedeme protichůdné tvrzení a pak k němu dodáváme podpůrné důvody, vysvětlujeme, proč to tak je. Toto jednoduché prohlášení osoby A se vyvrací snadno, neboť se nejedná o argument, ale o pouhé nepodložené tvrzení, se složitějšími argumenty to bude podstatně náročnější. Podívejme se na funkci vyvracení v debatním prostředí.
Vyvracení je základním postupem v debatě, vytváří se jím konflikt, spor.
Bez vyvracení by z debaty zbyl pytel vedle sebe stojících argumentů, které na sebe nijak nenavazují, což by jistě nikoho nebavilo. Je tedy naprosto zásadním úkolem strany negativní, aby vyvracela argumentaci strany afirmativní a umožnila tak vznik debaty.
Jak se tedy konkrétně vyvracení používá v debatě? Na několika rozličných úrovních.
- tým negativní má za úkol vyvrátit afirmativní argumentaci, která směřuje k prokázání toho, že teze platí (tzv. obhajobu teze),
- aby toho mohl dosáhnout, musí nutně vyvracet jednotlivé argumenty, které afirmace přinesla,
- a k vyvracení argumentů musí vyvracet jednotlivé části tak, aby ukázal, že argument celý neplatí.
V praxi to tedy funguje jako taková pyramida: jestliže se povede vyvrátit důležité části argumentu, vyvrátí se argument a jestliže se vyvrátí podstatné argumenty, vyvrátí se celá linie.
